25/947/24520

„Název výstavy, skládající se jen ze tří číslic, udávajících stáří Technické univerzity v Liberci, celkový počet absolventů a evidenční číslo, pod nímž je vedena na Ministerstvu školství, napovídá, že půjde o připomínku významného jubilea, kterou společně připravili současní pedagogové Katedry umění. Při jejím zahájení prošel návštěvník vernisáže kolem neustále se utvářející beztvaré hmoty, zaplňující pozvolna prostranství před galerií, vzbuzující dojem, že se jej chystá pohltit. Mýdlové bubliny Richarda Loskota vytvářely pomyslnou bránu nadcházejícího vědění, po níž následovala v prvém patře připomínka z vlastních „dějin“ školy, představená na stovkách rozmanitých, často velmi spontánních fotografií ze studentského života, střídajících se souběžně na deseti obrazovkách. Šlo o nekončící vzpomínkové album, členěné průběžně jen stručnými písemnými vstupy, týkajícími se „mládí“ či „stáří“ Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Mezi vyfotografovanými osobnostmi lze zahlédnout známé pedagogy školy, stojící u jejího zrodu jako Jiřího Suchomela a Stanislava Zippeho, stejně jako bývalé děkany Fakulty umění   a architektury Bořka Šípka, Zdeňka Fránka či nynějšího Osamu Okamuru. Široké množství semestrálních či ročníkových prací podtrhovalo nebývalé rozpětí výuky, zdůrazňovalo její mnohooborovost, technologickou vyspělost a výrazovou otevřenost.

Vlastní přítomnost současné Katedry umění postihuje hlavní sál pojatý jako výtvarně radikální společná instalace Jana Stolína, Jaroslava Prokeše a Petry Vlachynské za účasti architekta Petra Stolína. Do programu galerie, vystavující často jen architektonické projekty, plány a dokumenty, vnesla svěží duch bezprostředního tvůrčího gesta. Návštěvník prochází mezi deseti barevně nasvětlenými bílými polystyrenovými hranoly za doprovodu generovaného zvuku, zapojujícího do nehybné stálosti výrazný, proměnlivý děj. Při pozvolném vstřebávání instalace tak dochází k propojení dvou na sobě nezávislých smyslových rovin, zrakové i sluchové, jednak statického klidu, jednak zvuku, přicházejícího jako by z opačné strany světa. Zvuk do pomíjivého, pozvolného rozpadu mizející stálosti přes sebe napadaných hranolů uváděl vlastní čas. Hranoly byly zachycené v určitém období své existence. Nacházely se na pomyslné spirále entropie, rozpadajícího se, původního řádu, staly se zbytky monumentu, nasvíceného z různých stran modrým, červeným a žlutozeleným světlem, jako je tomu běžné u významných památek. Zastupovaly přelévající se čas, ve kterém byla přítomnost pouze tokem na ose proběhlého a nadcházejícího.

 Hranoly ohraničovaly dva řády: přírodní a civilizační, prvý vyjadřovaly pouze nenápadně se proměňující stovky fotografií záběrů prázdné oblohy, promítané na rozměrné plátno od Jaroslava Prokeše, druhý neznatelně se zjevující, chvějící se a po chvíli zase mizející terč Petry Vlachynské. Prchavý smyslový zážitek ze snímání nebe na jedné straně a základní znak, sestavený ze soustředných kruhů na druhé, završovaly vlastní rozpětí společné instalace, zahájené bílou amorfní hmotou mýdlových bublin, která přecházela přes náznak bortícího se  pevného tvaru, aby se v jejím závěru vyskytlo polarizující se pnutí bezedného dojmu a doléhajícího systému.“

Karel Srp