Moderní a současná architektura na Humpolecku / Lipnice nad Sázavou | 25/06/16 - 30/09/16 |
 | Putovní výstava připravená Galerií Jaroslava Fragnera představuje moderní a současnou architekturu na Humpolecku. Výstavu zahájil básník Miloš Doležal. Město, jemuž se přezdívalo „český Manchester“, nebyl dosud v hledáčku historiků architektury na nijak výrazném místě. Před stoletím ovlivnili tamější architekturu bohatí a osvícení továrníci, Josef Gočár a jeho studenti i místní samospráva, v posledních 15 letech se o Humpolci mluví především v souvislosti s atelierem OK PLAN. Výpravnou publikaci seznamující s 54 výraznými stavbami včetně nerealizovaných velkorysých plánů Josefa Gočára, ale i současnými stavbami, které dokazují, že Humpolec na mapu české architektury zaslouženě patří, doplňuje nyní i výstava.
K ohňům pojďme již se hřáti /proneseno na hradě Lipnici, 24.6.2016 při vernisáži výstavy Architektura na Humpolecku/ Miloš Doležal
Ocitáme se v tomto parném, brexitovském dni v chladivém nitru (možná v žaludku, možná ve střevě) kamenné lipnické velryby, vyvrhnuté před staletími na tento pahorek umnou stavitelskou hutí, abychom zahájili výstavu o moderní a současné architektuře kraje humpoleckého. Výstavu, kterou připravil Dan Merta se svými přáteli a spolupracovníky. Není pro ni příznivějšího, přízračnějšího i příznačnějšího místa než tato masa kamení, podzemních nor, širokých výhledů a světla. Malíři Janu Zrzavému, zrozenému v nedaleké Okrouhlici, který se v lesích tohoto kraje od mládí bál a musel proto jezdit do středomoří, připomínalo večerní lipnické panorama biblický Betlém. Šestnáctiletému básníku Jiřímu Wolkerovi, který nedaleko odtud skautoval s Benjaminem Svojsíkem a jako vypiplaný i křehký městský jinoch to vždy odstonal, připadala Lipnice jako monumentální trosky po nějaké tklivém pohřbu. Nu a Jaroslav Hašek, nezdolný tulák bez domova, který právě tady na kopci složil své kosti a chrápe věčný sen, lipnický hrad přirovnal k funící staré lokomotivě. Možná ano. Stává se občas, hlavně za mlžných rán, že lipnický hrad trčí v oparu jako lokomotiva zaparkovaná v depu. Kolem ní krouží kavky a lokomotiva drhne komínem samsonovy věže o plátno nebe. Je to opravdu vyvolené místo – tady v podhradí se narodil Bernard Mahler, otec hudebního génia Gustava Mahlera; Hašek tu našel vlídné a vstřícné a lihové zázemí pro diktování Švejka; do okolí Lipnice se často z nedalekého Petrkova vydával Bohuslav Reynek a uhranutě psal o zdech a kamenech, „které jsou zahaleny omítkou jako žebráckým rouchem“; malíře Panušku tu doháněly vize středověkých bitev i divoká strašidla; po stopách Svojsíka a Wolkera tu chodil, stanoval a skautský deník si vedl mladičký Jan Zábrana, který bude jednou – právě ve vzpomínkách na podzimní Lipnici a Orlík - překládat na pražském malešickém sídlišti Jeseninovy básně a Buninovy povídky; a na Lipnici komponoval v podkroví své chatky u klavíru své velké opusy hudební skladatel Petr Eben a oknem se díval ke Kalištím, jako by se vědomě propojoval s Mahlerovským geniem i melancholií. Eben o této krajině kdesi prohlásil: „Z oken lipnické chaty se dívám na jihočeské rybníky i kopce Vysočiny, dlouhé pruhy lesů i ostrůvky stromů a skalek uprostřed polí. Při každém návratu do tohoto ticha, při každém útěku z ruchu města vděčně usedám ve svém pokojíku, kde od klavíru vidím před sebou výhled na krajinu kolem Humpolce.“ A já se vracím k té své kamenné velrybě. Gotická kamenná Lipnice skutečně pluje krabatinou a dějinami jako neohrabaná velryba. A nese s sebou paměť a tisíce očí, které se na ní a od ní dívaly do kraje. Co je to vlastně za kraj? Podstatné pro něj je jeho podloží – tvrdá ostrá žula. A žula jako by určovala nejen původní barevný tón vysočinských zdí, zídek či schodů, ale formovala také charakter a osudy lidí. V jisté nesnadnosti i nepoddajnosti. Drsnosti i chudosti. Strakatosti i krabatosti. Tato naše strakatá krabatina může na některých zapomenutých místech odkazovat ještě ke své původnosti a tajemství, někde připomínat vnitrozemí Bretaně či francouzskou Auvergne, ale zásadně je poznamenaná brutální kolektivizací 50. let a buranskou normalizací let 70.tých. A také euforií a chaosem času po roce 1990. Jsem proto nesmírně vděčný Danovi a jeho spolupracovníkům, že se jim podařilo v tomto zdánlivě okrajovém kraji, avšak pro nás domorodce ústředním bodě vesmíru, rozkrýt celou síť skvělých staveb meziválečné architektury, zajímavé stavební intervence a některé nepřehlednutelné současné pokračovatele, inspirované tradicí či volně obnovující přerušenou kontinuitu. Tady mám na mysli především Luďka Rýznera a práci jeho OK PLANU. Jistě, tento kraj má své románské, gotické a barokní skvosty, jejichž vrcholem je bez debat Santiniho vyzvednutí želivského klášterního chrámu z trosek do té dynamické klenby, připomínající pohyb moře. Tento kraj má také svůj zlatý věk, tedy období meziválečného Československa. Prvorepublikové stavby – tovární komplexy, vily, spořitelna, pojišťovna, hydroelektrárna, sokolovna, radnice, zdravotnická zařízení, soudní i poštovní úřad - ukazují, s jakou energií, elegancí, sebevědomou samozřejmostí, střídmým měřítkem a solidností byla republika budována i v hrbolatém kraji mezi Lipnicí, Orlíkem a Melechovem. A že není zapadlých míst, svědčí práce předních architektů – Josefa Gočára či Emila Králíčka v Humpolci nebo Josefa Chochola v Ledči. Máme tu i své podivnosti či podivuhodnosti - sedmicípou věž na Melechově, Tábornickou školu tady na Lipnici nebo Plecháč v Humpolci. Tato výstava vypráví příběhy staveb, jejich autorů, objednavatelů i obyvatelů. Skrze ně můžeme číst o vztazích mezi domy a krajinou, mezi místy a lidmi, mezi hmotou a tvary, mezi vertikálou a uzemněním, plochou a hloubkou. Skrze ně také můžeme lépe, konkrétněji porozumět našemu domovu, jeho charismatu. Vždyť „skutečnost architektury je konkrétní, je to její forma, její tělo.“ Krajina není něco vzdáleného a obecného, ale má vždy charakter místa, do něhož se otiskují konkrétní osudy, příběhy, slova. Vtělují se nejen cesty či koryta potoků, ale také domy a stavby... Či spíše: pokoušejí se vtělit. Někdy dům skutečně vroste, někdy se vzpírá, brání, je pouhou exhibicí. Dobře umístěný objekt nás vždy okouzlí, jako kdyby z krajiny vyrůstal – a může to být třeba jen obyčejná stodola nebo kupka sena na louce. Dokonce ani tak mohutná stavba, jako je tento lipnický hrad neboli lokomotiva - pohřební kočár - Betlém či velryba, vyrůstající ze skály, krajinu neničí, ale naopak - vzdává ji hold. A my vzdáváme hold Danovi a dalším spoluautorům výstavy, která nás zve na potulku tímto krajem. Můžeme na ní potkávat elegantní funkcionalistické vily, kamenný gotický kostelík s hýkajícím oslíkem na fresce, záhadné smírčí kříže, mlčící vertikály zvonic, venkovské hospody neboli rodiště geniálních světových literárních i hudebních děl, přeplněné hřbitovy s tesknými funerálními plastikami nebo můžeme překročit bludný kořen a ocitnout se s Jaroslavem Haškem, oblečeným v ruské propocené rubášce, přepásané nad pupkem červeným provázkem, na nádvoří tohoto hradu. Stačí vykouknout z okna a uvidíte, jak Hašek, držíc v ruce džbán s pivem, recitačně deklamuje svoji kostrbatou rýmovačku: Vážení pánové dnes sešli jsme se uvědomit sobě, že marnost vše a hrad že zříceninou zub času straší v krátké době hrad opět tvářnost míti bude jinou, že, pánové, hrad na rovině není, je známo, doufám asi všem na metrů šest set jedenáct si cení tu jeho výšku nad tu českou zem. Že Lipnicí pak hrad ten sluje zdá zbytečným se připomínat vám.... Je ticho v nádvoří, nuž ať již ohně vzplanou, k těm velkým ohňům pojďme již se hřáti, v mauzhause potom všichni na shledanou duch starých dob nechť ve hrad se dnes vrátí.
Či pít mám zlostí tři sta flašek? Všechny vás zdraví Jarda Hašek.
díky za pozornost
|
Fotogalerie
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |