New face of Prague, Sokolov

Širší veřejnost v zahraničí zná Prahu jako historické město se zachovalým architektonickým organismem, který i díky socialistickému experimentu nebyl příliš zasažen stavebními intervencemi. Ti, kteří sem přijíždějí za kulturou, se vracejí spokojeni, že kromě starého umění navštívili a poznali dostatek architektury moderní, o současné tvorbě se však mnoho nového nedozvědí. Kromě dvou tří staveb nenajdou ani na pohlednicích příklad nedávné realizace, kterou by se Praha pyšnila. Propagujeme více svou minulost a nezpochybnitelné ikony, ve vztahu ke své době jsme již liknavější.

Výstava New Face of Prague je ve výběru prezentovaných staveb jistým subjektivním exkurzem do architektonického vývoje Prahy od polistopadového období. Naše volba samozřejmě představuje nejvýznamnější realizace, které se již staly pevnou součástí historického vývoje tohoto evropského kulturního centra, ale současně prezentuje stavby, které nejsou širší veřejnosti tak známý a nebo teprve čekají na svoji mediální slávu. Původně měl tento výběr zahrnovat pouze třicet realizací; v průběhu procesu vytváření struktury výstavy jsme však zjistili, že v rámci pevnější figury projektu je možno představit více realizací a projektů a že se tím kvalita nesníží, ale že naopak představíme současnou architekturu Prahy ve větší šíři. Sekce věnovaná vizím nám umožnila seznámit návštěvníky s několika zajímavými projekty, s nimiž bude naše metropole v brzké budoucnosti konfrontována nebo které naopak mají svůj smysl ve vyvolání debaty, pojmenování problémů a hledání řešení. Výstava nemá jen rekapitulovat dosavadní dění, měla by být rovněž impulsem k většímu zájmu o architekturu.

Protože tato výstava bude představena především v zahraničí, rozhodli jsme se ji uvést krátkou přehlídkou několika zásadních pražských staveb 20. století a požádali jsme dva výrazné české historiky a teoretiky moderní a současné architektury – Petra Kratochvíla a Zdeňka Lukeše – o jejich pohled na historii a současnost pražské architektury v rámci historického exkurzu.

Jak dokazuje i tato výstava, česká architektonická produkce se přibližuje evropskému standardu v kontextu současných trendů. Při podrobnějším průzkumu zde narazíme na několik realizací špičkové úrovně (např. zařazených do Ceny Miese van der Rohe), ale plošně je těchto staveb, dle našeho subjektivního názoru, poskrovnu v přepočtu na množství stavebních zakázek v rámci stavebního boomu po sametové revoluci a po návratu České republiky do evropských struktur, navíc i vzhledem k silné tradici a kvalitě moderní architektury v českých zemích až do začátku druhé světové války. Nabízí se otázka, zda je to způsobeno především přerušením kontinuity kvůli socialistickému mezidobí, neosvíceností investorů, kterým jde hlavně o zisk, nebo i reálným stavem současné české architektury.

Výstava New Face of Prague je jistým příspěvkem do této diskuze a snaží se zmapovat, jak se tyto skutečnosti odrážejí v kvalitě současné pražské architektury, jak je veden odborný a společenský diskurz na toto závažné téma, ale především – jak ovlivňují budoucnost Prahy na poli architektury a urbanismu.